Jdi na obsah Jdi na menu
 


SRNKY

15. 6. 2007

Srnec

srn, srnka (Capreolus, caprea), nejpůvabnější podrod našich jelenů, význačný krátkými parůžky o třech výsadách. Mládě při narození 45 cm dlouhé, pro dlouhé nohy vzezření poněkud nemotorného, jest s počátku rudohnědé, po celé délce těla třemi řadami bílých teček kresleno. Po 1 1/2 roce [Srnec] dospěje má délku 1-1,5 m a v kříži 75 cm výšky. Krátká hlava sedí u srnky na delším tenkém, u srnce na kratším a tlustším krku. Štíhlé nohy opatřeny jsou malými špičatými, pěkně rohově černými kopýtky, jež přispívají ke značné rychlosti a obratnosti zvířete. Hlava nese dvé boltců vně i uvnitř srstnatých a dvě veliké oči. Barva srsti se mění; v létě jest šedě až rudě hnědá, v zimě hnědošedá, vezpod světlejší. Brada, podbradek, skvrna na svrchním pysku a v zimě i obřití jsou bílé. Chlupy na obřití jsou památné svou pohyblivostí, tak že toto se jeví buď stažené neb roztažené: u srnce větřícího větší, u pasoucího se menší. Vyskytují se též bílí, černí a strakatí srnci; prvější s červenýma očima a bílými kopýtky jsou praví albíni. [Srnec] dosahuje stáří 15-16, výjimečně až 20 let, a není snadno věk určiti, leda podle chrupu, jenž má 32 zubův a mimo to dva háčkovité špičáky ve svrchní čelisti, které vyskytuji se spíše u mladých než u starých srnců. Zpodní špičáky chybějí vždy, jakož i řezáky ve svrchní čelisti. Počet stoliček mění se stářím. Podle postupné výměny zubů lze pak stáří stanoviti bezpečněji nežli podle parůžků. Tyto někdy zakrňují nebo promění se v neforemnou t. zv. paruku, byl-li [Srnec] v mládí zbaven varlat na př. střelnou ranou. V tomto případě [Srnec] vůbec neshazuje parůžkův a památné jest, že bylo-li jen jedno varle porušeno, zakrní jen jeden parůžek a to na straně opačné. Čtyři neděle po odhození parůžků, totiž v 2. pol. ledna, poznává se již tvar nových, jež zpravidla mají jen tři výsady, které pak opakují se co rok; ve vývoji parůžků rozeznávají se čtyři stupně. Ve 4. měsíci po narození, asi v září, vyklene se čelní kosť kozla, v říjnu neb listopadu objeví se zřetelné povýšeniny; středem prosince pozdvihne se tu kůže hlavy, vytvoří se růžice, ze kterých v únoru nebo březnu vyrazí špičky 1-2, zřídka 4 cm dlouhé, jež v prosinci se odhazují. U evropských srnců parůžky tvarem celkem se shodují a růžice u starých skoro se dotýkají. Na východě, v Sibiři, Haliči, Chorvatsku růžice u srnce, jejž též za rozdílný druh (C. pygargus Pall.) pokládají, jsou značně od sebe vzdáleny, a jsou tu osmeráci a desateráci mnohem hojnější. Výjimečně vyskytují se i v Evropě parůžky neobyčejně vyvinuté až na šestnácteráky (v H. Rakousích z r. 1884, kasselský a j.). [Srnec] rozšířen jest vyjma země nejsevernější po vší Evropě a po větší části Asie. Ve Švýcařích jest skoro vyhuben, v Turecku a Řecku vzácný. V horách nejde vysoko, v Tyrolsku po 1500, v Kavkázu až po 2000, v jižní Sibiři po 3000 m výše. Z jara ozývá se bekání srnců v lese, kterým buď dávají znamení výstražná, nebo vyzývají k boji vetřelce; poslednější zní úsečně a zhurta. Koncem dubna počíná otírati parůžký o kůru stromův a keřův; uprostřed května línají a nalézají se šedé chlupy v chumáčích opadalé na ložiskách. Vybarvení letní končí se asi středem června. Koncem června srnci počínají usilovně i násilně honiti srnky, které se jim hned nepoddají. Boje samců bývají v čas říje kruté, a stává se, že zapletou si parůžky tak, že spleteni bídně hlady umírají. Lákavé zvuky srny napodobí lovec vábničkou; [Srnec] objeví se jednak puzen žárem lásky neb i žárlivostí. Zúrodněné vajíčko zůstává ve vejcovodech čtyři a půl měsíce, tedy až do polovice prosince, ve stavu skoro nevyvinutém. Teprv od té chvíle vajíčko počne rychle se vyvíjeti, tak že v 21-25 dnech všechny ústroje jsou již naznačeny. Po 40 nedělích, tedy v květnu, srnka metá jedno neb dvě mláďata, která již po několika hodinách matku sledují. Koncem září rodiny spojují se v tlupy o 8-10 členech. V ten čas nejvíce je lákají pole jetelová. Na podzim vyhledávají se zálibou mladé výhony dubův a jasanů. Ale pak odkázáni jsou na jesle, neboť za mrazu a sněhu nastává jim bída. Mimo pytláky mají srnci nejnebezpečnější nepřátele v medvědu, vlku, rysu; u nás jen v lišce. Též divoká kočka uchvacuje skokem srnčata; staré kusy ubrání se oběma. Mnoho trpí [Srnec] střečky; larvy jejich cizopasí buď ve sliznicích nosních neb na hřbetě pod koží: na sliznici nosní Oestrus stimulator, v kůži Hypoderma diana. Též zvláštní veš jelení (Lipoptera cervi) a klíšťata (Ixodes reticulatus) jsou jim obtížná; v plících bývá měchovec (Strongylus filaria), v játrech hnilobu způsobuje motolice (Distoma hepaticum). Mimo to srnci podléhají i tuberkulose, moru dobytčímu i sněti slezinné. Pro svůj půvab srnky chovány bývají i v zajetí, v němž rychle přivykají lidem i zvířatům. Jeví vrozenou zvědavost, mlsotu a drží se domova, jen v čas říje třeba ji hlídati. Srnci stávají se, jakmile jim parůžky narostou, nepříjemnými, dětem a zvlášť paním nebezpečnými. Bše. [Srnec] (v mysl. mluvě srnčí) jest všeobecně uznáván za nejkrásnější ozdobu lesních honbišť; jest četnější zvěře jelení a liší se od ní menším a slabším tělem a vzpřímenými parůžky (v. t.) bez »cinku«, které zdobí hlavu srnce. Zvláštností této zvěře jest, že se nikdy nekaliští a při honbě často mezi honci zpět proráží, mnoho záskoků a odskoků činí i na zemi se přitlačuje; chce-li ulehnouti, hrabánkuje (odhrabává stelivo, mech nebo sníh). Velmi ráda lízá sůl a proto klade se pro ni liz (v. t.). Ku pastvení vychází z huštin za večerního soumraku a vrací se za ranního svítání. Při těchto vycházkách kluše v čele tlupy nejčastěji stará srna, kdežto [Srnec] vzadu; oba jsou vzory opatrnosti a znajíce různá nebezpečenství i všeliké nástrahy lidské, často zastavují se a pozorují, zda je bezpečno v okolí. Mláďata svá srna opatruje velmi obezřele a statečně je bránívá oproti dravcům; jako vzteklice vrhá se na lišku, která často velmi podupaná uchyluje se do nejbližší huštiny; člověka snaží se odvésti poléhajíc, nedaleko odbíhajíc a opětovně klesajíc. Odrostlejší srnčata včasně před nebezpečenstvím varuje bekotem neb dupáním. Později [Srnec] přidružuje se k rodinné tlupě a pečlivě o ni se stará. Srnčí zvěř libuje si v rovinách a v předhoří, ale zdržuje se i v rozsáhlejším pohoří lesnatém. Listnaté lesiny jsou jí milejší jehličnatých a zdá se, že líbí se jí v pařezinách. Ponejvíce žije ve volných honbištích a jen málokde jsou pro ni zřízeny obory. Ríjí dvakrát v roce, pravá říje jest v srpnu a jalová v prosinci. Zajímavý lov zvěře srnčí děje se rozmanitě, ale po způsobu mysliveckém odstřelují se pouze silnější srnci, a to buď na šoulačce, když myslivec nepozorovaně, tiše a opatrně na dostřel se přiblíží, nebo na čekání, když zasedá a klidně čeká u oblíbených pastvin, lizů neb u chodů, kudy zvěř přecházívá. Též bývá [Srnec] přiváben v době říje, v čci a srpnu napodobením hlasu srny pomocí vábničky. Mimo to konají se i zvláštní srnčí honby, kde tato zvěř je četná, a to nejčastěji »shůnkou«, při které v lesní léči honci nahánějí (vytlačují) zvěř k střelcům rozestaveným v dobrém větru, namnoze srnci odstřelují se při zaječích honech lesních a v horských, méně schůdných honbištích používá se psů honicích, obyčejně jamníků, k přihnání srnce »na ránu«.-Maso (srnčina) jest chutnější, jemnější a výživnější jeleniny; kůže (srnice) bývá vydělávána jirchářsky nebo na zámiš a se srstí hodí se za pěkný koberec. črn.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář